není to klišé, moderní trend ani sobectví
SEBE-LÁSKA
Slovo, které dnes slyšíme téměř všude – v knihách, na sociálních sítích, v motivačních citátech. Často ho ale vnímáme zkresleně. Pro někoho znamená sebeláska jen povrchní sebestřednost, pro jiného prázdný trend, který zaplavuje internet. Jenže skutečná sebeláska nemá nic společného ani s narcismem, ani s módní vlnou pozitivních afirmací (nic proti nim, mám je ráda). Je to hluboký, vnitřní postoj, který určuje, jak zacházíme sami se sebou – a tím i se světem kolem nás.
♡ Není to klišé
Klišé je něco, co ztratilo význam opakováním. Ale sebeláska svůj význam neztrácí – my ho jen často nedokážeme naplnit. Když se učíme mít rádi sami sebe, nejde o prázdné fráze typu „buď sám sebou“. Jde totiž o každodenní praxi. Přijmout se i tehdy, když se nám nedaří. Umět si odpustit chyby (nejčastější problém, ano, i můj), naslouchat svým potřebám, říct „NE“ tam, kde to bolí (vítej v mém světě), ale je to nutné.
Tohle není žádná romantická pohádka. Je to dřina. Ale právě proto má sebeláska takovou sílu – není to pozlátko, je to základní kámen duševního zdraví.
♡ Není to moderní trend
Možná to dnes působí jako módní pojem, ale sebeláska existuje odjakživa. Když se známe, můžeme sami sebe i milovat – a když se milujeme, dokážeme být upřímní, laskaví a autentičtí i k ostatním.
Dnešní doba to jen znovu objevila. V době, kdy jsme neustále porovnáváni s ostatními, kdy naše hodnota bývá měřena výkonem nebo vzhledem (hlavně tím), je sebeláska, řekla bych, nutnost k přežití a zachování si duševního zdraví.
♡ Není to sobectví
Sebeláska není o tom, že jsme něco víc než ostatní. Je o tom, že chápeme svou hodnotu stějně jako ostatní. Když se sami k sobě chováme s úctou, máme více prostoru a energie být laskaví, pomáhat, dávat.
Sebeláska není sobectví. Je to zdravé uznání, že jsme taky lidi, že si zasloužíme odpočinek, respekt a pochopení – stejně jako ti, na kterých nám záleží.
Sebeláska je tichý, ale skutečně radikální čin. Každodenní volba být na své vlastní straně – i když svět křičí opak. Je to těžké, že? Když se ale učíme mít rádi sami sebe, neuzavíráme se do sebe. Otevíráme se životu. A to je myslím ta největší forma odvahy, jakou můžeme projevit.